Mohelnice: Cínovec - Mühlbach • 31,9 km • 677 m

Müglitztal - údolí podél krušnohorské říčky Mohelnice, které vede ve směru od Cínovce do Heidenau u Labe v Sasku - je pro mě srdeční záležitost. V 90kách jsem objevil místní skalky z pevné ruly (kde má pár cest i Karel Bělina, kterej mi to doporučil), v roce 2006 jsme tu byli zalézt s Plchama cestou na finále Světového poháru v lezení v Drážďanech za účasti tehdejší české superstar Tomáše Mrázka. V Dresdenu se ale finále nekonalo, protože open-air lezeckou stěnu na břehu Labe zalila průtrž a výsledky se vyhlásily podle pořadí v kvaldě. Vyhrál (dneska už nebožtík) David Lama, Mráza byl čtvrtej.

Barokní krasavec v údolí Mohelnice (M)uglitztal) - zámek Weesenstein. Jazykové bariéry netřeba se bát, dostaneš set se sluchátkama a ten ti to řekne česky.

Ve 2008 jsme se s Majklovcema koukli na müglitztalský barokní klenot, zámek Weesenstein na skalním výchozu, který Mohelnice obtéká jak had. Obhlídli jsme i skvostné plotny v sektoru Ufferstein v hodinářském městečku Glasshütte a Ivka od Majkla nasbírala náruč hřibů dubáků a kovářů. O rok později jsme na plotny zalité říjnovým sluncem zajeli s Majklem a Prťavcem. Boží lezba, která mou tehdy rozšalovanou mysl uvedla do klidu.

Bahnsteig 8 7- je krásná čtrnáctimetrová plotna, která vede přímo z vod Mohelnice na Uferstein v Glasshütte.

A pořád je v Müglitztalu co objevovat - kromě skal, zajít třeba do muzea hodin a námořních navigačních přístrojů nebo drapnout na jaře kajak a řeku napitou vodou z tajícího sněhu sjet. V to-do-listu ještě pár projektů zbejvá.

Neutralizační éra dala údolí zase další rozměr. Velmi rozvláčně klesající a klikatící se silnice + start v 850 a konec ve 200 mnm (možná i níž) dávaly tušit, že by se tu mohly dít velké věci. Myslel jsem si na monstříka, ale koronár spustil hraniční závoru a musel jsem počkat do pondělí 15.6.2020. Datum jsem si poznačil do kalendáříku a nastavil reminder. Když v onen den mobil zapípal, bylo jasný, že po-práci-legraci bude velký.

Ivka vod Majkla s náručí dubáků se brodí Mohelnicí podle Ufersteinu.

Z Nakléřovského průsmyku jsem přes Petrovice vlítnul do Saska a hnedle 14,9km monster Coroniron Curtain Extension. A to jsem ho zajel blbě a půjde to ještě dál! Hned po něm jsem si zvopáknul sjezd z Rosenthalu do Königsteinu za 13,6 km. Tahle linka dala vzniknout Neutral Riders, jak se okrajově píše ZDE. Dva monstery jako rozcvička? Warum nicht! Pak jsem se potuloval po levym břehu Labe a sjel si pěknou linku-potočnici do Krippenu, jel se podívat na údolí Křinice na pravej a tak různě, jak mi zrovna ruplo v kouli.

Pak zase prudkej nápad a že si pojedu projet údolí Mohelnice v protisměru, abych viděl, co a jak. Jenže jsem to netrefil, hodilo mě to na dálnici A17, tak jsem zamířil k domovu. Jenže pak jsem narazil na odbočku z dálnice na Cínovec a řek jsem si, že Müglitztal zkusim, a to až z český strany. Nahoře na Cínovci chvilka trasování - jedna možnost byla jet přes novej hraniční přechod, ale tam jsou dost zvedáky a výsledek nejistej, resp. trénink nutnej, ale zase by to hodilo nějakou dýlku navíc.

Nakonec jsem zvolil variantu přes starej přechod, která dávala jistotu, že to půjde na první dobrou. Nahoře na Cínovci jsem ještě měl z předchozího sjezdu Nejsvětější srdce Páně vymyšlenou takovou pololegální prodlužku až z chalupářský kolonie. Teď jsem ji taky využil, jenže místo na jih na Teplice jsem vyrazil na sever do Reichu. Takže po chvíli šup do Německa a už si to sypu na Geising. Tady akorát nájezd na hlavní, ale je pozdě a nikde nikdo.

Na hlavní gravitace nakládá jak o život. Míjím místní zoo, kde jsme s kápem Neutral Riders JayKayem taky byli na vizitě, řikám si, že už mám tak 5 km za sebou (ve skutečnosti 8,5). Silnice se začíná pokládat, už to nejede 80 km/h, ale jen pade. Projíždím Bärensteinem (13,7 km, ale to jsem nevěděl) a začínám tušit, že by to mohlo bejt velký. Cedule Glasshütte 7 km. To by bylo pěkný tam dojet.

Dohrabu se do Glasshütte (21,3 km) a furt se to plazí pěknejch 40 km/h. Prostřelim město, tu a tam někoho na chvíli zbrzdim, ale záhy jsem předjet. Teď už bych neuhnul ani koloně pandurů (na ty to malý škodovky uměj). Rychlost zase trochu klesá, ale záhadně se to hejbe. Přestávám vnímat čas a prostor, jen se šinu do tmy v transu. Nejsem ani zataženej, spastickej, nemám strach o výsledek, užívám si to.

Na táhlé rovince ve Schlottwitzu (25,6) už cejtim v kostech, že dosavadní maximum Basa plzní za 21,7 km je na hnojišti dějin. Říkám si, že by byla parádička dojet až do Weesensteinu a udělat grande finále pod barokním zámkem. Rychlost ale padá ke dvacce, silnice je už hodně placatá a blíží se konec. Ten příchází kousek za vesnicí Mühlbach. K zámku to byly ještě nějaký 3 km.
 
Na neutrálech je za mě možná nejlepší část ten chill po jízdě. Vylezu z auta, kochám se okolím, v hlavě se promítám, co jsem právě sjel, případně v telefénu zkoumám, jak to bylo dlouhý. Takže jsem se nějak dohrejkal pod zámek a už do tluču do map. 29,7 km, škoda těch 300 metrů, byla by tu první třicka! Napostuju to na FB Neutral Riders a hned se ozve Chobotnice, jak jsem přejel tu stojku na trase? Koukám na to znova a vidim, že mě automatickej trasíř vytáhnul z údolí od řeky na nějakou zkratku přes kopce!

Hned to zrektifikuju zpátky do údolí Mohelnice a hle - 31,9 km. No tak tvl, to je sado-maso-porno! Přepište dějiny, zlatá žíla Krušnejch hor je tu! Záhy mi napadá, že mi to nikdo neuvěří, že auto žere anabolika, že jsem si pomáhal motorem a další přizdisráčský myšlenky. Pak se uklidňuju tím, že můj výsledek je jednoduše ověřitelnej v praxi - na trase neni žádnej deadpoint, kde je fabie-lasice ve výhodě. Tohle si může sjet kdokoli v čemkoli.

Vim, na co se chcete zeptat na závěr: Nepůjde to zajet v ještě delší verzi? Myslim, že jo. Ale každej nechť si to vymyslí sám, to je zase nejzábavnější na tý předstartovní fázi :-)

Novému světovému rekordu zdar
Papouš