Začátek je pocitově podobnej Mohelnici nebo Nočnímu přízraku – jedete nocí po silnici, a jak je to furt stejný, přestanete vnímat čas a prostor kolem sebe, netušíte, jestli je to do kopce nebo z kopce, auto se šine konstantní rychlostí a jediná věc, co vrací ridera do reality jsou zajíci a srny pobíhající kolem silnice.
Za odbočkou doprava ale silnice rychle nabere sklon a musíte hrábnout na šaltpáku pro dvojku a dost přibržďovat. S prvními domy v Bělé autopilota vypnete a začnete se soustředit. Po prokličkování Bělou jedno tricky napojení na hlavní, trocha modlení, aby všechny protisvahy pustily a za Ovčím můstkem dole v DC už jen volné plynutí se zubem u autobusáku a záverečný podjezd trati, kde neutrální symfonie skončí.
Pak chill na parkáru u Lidlu a spřádání myšlenek, co se právě stalo a kam jet dál. Tyhle chillpointy postupně vykrystalizujou, jak toho člověk jezdí víc – bezinka v Úštěku, lavička u přívozu ve Velkém Březně, pumpa dole na Střekově. Ke všem těm flekum máš pak takovej zvláštní domáckej vztah – tady jsem snoval plány na to a to…
Chillpointům zdar
Papouš
Papouš
Žádné komentáře:
Okomentovat